Edgar Allan PoeNarodil se 19. ledna roku 1809 v Bostonu. Matka byla dobrá a chudá herečka, otec špatný herec a alkoholik. To všechno v době, kdy bylo herecké povolání ve všeobecném opovržení. Matka se za tři týdny po porodu vrátila na jeviště, dva roky poté však zemřela v bídě, opuštěna manželem. O malého Edgara se starala paní Allanová, manželka bohatého podílníka vývozní tabákové společnosti z Richmondu. Allanovi nikdy chlapce neadoptovali, dali mu však vzdělání, které by mu vlastní rodiče sotva byli mohli umožnit. Roku 1815 byl Poe poslán do Skotska a do Anglie. Nejdřív navštěvoval internátní školu v Londýně, kterou vedla jistá paní Dubourgová. Její jméno se později objevilo v povídce Vraždy v ulici Morgue. Zanedlouho odjel mladý Poe do jiné školy ve Stoke Newingtonu. Z jeho účtů je zřejmé, že se kromě běžných předmětů učil tancovat, nikoliv však kreslit a hrát na hudební nástroj. Budovu školy Poe velice podrobně popsal v povídce William Wilson. Roku 1820 se Poe vrátil zpět do Richmondu. Uplaval tam šest mil proti proudu, úspěšně boxoval, běhal a studoval francouzštinu a latinu. Pro svůj pochybný původ a nejasné společenské zařazení neadoptovaného sirotka se nikdy nesžil s aristokratickými, kastovnickými richmondskými spolužáky. Tak vznikl outsider Edgar Allan Poe. Totéž se opakovalo roku 1826, kdy Poe vstoupil na univerzitu v Charlottesvillu, zvanou University of Virginia. Rotunda univerzity založené Thomasem Jeffersonem připomínala panteon, jednotlivé pavilóny byly vystavěny ve slohu iónském, dórském a korintském. Obklopen touto neoklasickou, podivně vykořeněnou architekturou pil Poe punč, jemuž se říkalo "peach and honey" (broskve a med), hrál karty a namísto Drydena, Congreva a Addisona četl Byrona. Scény studentské zhýralosti v povídce William Wilson se zakládají na Poeových univerzitních zkušenostech. Exotickou krajinu v povídce Příběh z Rozeklaných hor odpozoroval Poe na svých procházkách v okolí Charlottesvillu. 26. května 1827 vstoupil Poe do armády Spojených států. Tak vznikl vojín E. A. Perry. Byla to Poeova první a zdaleka ne poslední mystifikace. Vojín Perry chodil po Sullivanově ostrově, prohlížel si trosky Fort Moultrie a čichal k vonným myrtám, které tam rostou doposud. Doloženo to není, jsou však pádné důvody k domněnce, že chudý vojín Perry na svých procházkách přemýšlel, jak přijít k penězům, a snil o velké hromadě zlatých mincí. Tak vznikl Zlatý brouk. Hmyz samotný entomology objeven nebyl, všeobecně se však má zato, že vznikl kombinací tehdy existujícího druhu Callichroma splendidum a Alaus osculatus. "Čertovo sedlo" a Biskupův dvůr se odborníkům nalézt nepodařilo, slečna Laura Braggová z charlestonského muzea však objevila vápencovou pec, odkud Poe mohl vidět obrovský lyrovník tulipovitý a lebku na něm zavěšenou. Žádný kapitán Kidd u Sullivanova ostrova sice nikdy nepřistál, pirátský kapitán Bonnett však ano. Poe si vybral toho prvního. Jednak si liboval v nepřesnostech, jednak k tomu měl důvody básnické. Téhož roku vydal Poe anonymně sbírku básní Tamerlán a jiné básně (Tamerlane and Other Poems, 1827), brzy potom vyšla knížka Al Aaraaf, Tamerlán a menší básně (Al Aaraaf, Tamerlane and Minor Poems, 1829) a po dočasném smíření s panem Allanem, který měl Poeovi za zlé jeho básnické sklony i jeho sklon neplatit dluhy, vstoupil Poe opět do armády. Tak vznikl nadějný kadet Edgar Allan Poe. Ve vojenské akademii ve West Pointu bylo nařízením čís. 173 kadetům zakázáno přechovávat na pokoji romány či básně, které se bezprostředně nevztahovaly k vojenskému studiu, nařízením čís. 176 bylo zakázáno hrát dámu, o kouření a pití ani nemluvě. Poe byl finančně zajištěn svým otčímem a zprvu shledával pobyt v akademii "velice příjemným". Brzo se mu však vojenská disciplína znelíbila. Hrubě zanedbával své povinnosti, opakovaně se nedostavoval na přehlídky a nástupy, několikrát neuposlechl rozkazu a 23. ledna 1831 se úmyslně neúčastnil bohoslužeb, v důsledku čehož se octl před vojenským prokurátorem. Otčím nemínil již do Poea investovat ani dolar. Tak vznikl beznadějný civilista Edgar Allan Poe. Básnická sbírka Básně od Edgara A. Poea (Poems by Edgar A. Poe, 1831) je věnována sboru kadetů Spojených států. Od roku 1831 do roku 1835 žil Poe v Baltimoru u své tetičky, paní Clemmové, jejíž třináctiletou dceru Virginii si vzal za manželku. Na vlastní oči viděl oběti cholery a jeho hrůzné zážitky se v náznaku objeví v povídkách Maska Červené smrti a Král Mor. 13. listopadu 1833 byl svědkem deště meteorů, což bylo, jak ukazuje Rozhovor Eirose s Charmionem, zážitkem téměř apokalyptickým. V týdeníku The Philadelphia Saturday Courier vychází 14. ledna 1832 první z osmasedmdesáti povídek. Roku 1835 se Poe vrátil do Richmondu, kde pomáhal nakladateli Whiteovi s vydáváním literárního měsíčníku The Southern Literary Messenger. Psal pro něho povídky a recenze. Některé Poeovy kritické soudy dodnes neztratily platnost. Bezpečně rozeznal v Hawthornovi geniálního spisovatele, překonával kritické předsudky, které byly zcela běžné ještě dlouho po jeho smrti. Byl jedním z prvních kritiků, kteří začali o Hamletovi hovořit jako o postavě dramatu, a nikoli jako o člověku. Poe v této době trpěl těžkými depresemi, pil, měl strach z šílenství a svému příteli spisovateli J. P. Kennedymu se v dopise přiznal, že hluboce pochybuje o smyslu své spisovatelské práce. Jeho zaměstnavatel White mu v dopisech vyhrožoval, že ho okamžitě propustí, jestli se ještě jednou opije. To, že Poe dokázal několikanásobně zvýšit počet předplatitelů a postavit časopis finančně na nohy, bylo zřejmě vedlejší. Poeův plat činil pět dolarů týdně. Podobná historie se opakovala za Poeova redaktorování v Burtonově časopisu The Gentlemen's Magazine, který se později malou obchodní transakcí změnil na Graham's Magazine. Přestože Poe v redakci pracoval někdy až patnáct hodin denně, nezajišťoval mu jeho plat vždycky živobytí, a tak si musel přivydělávat. To všechno v době, kdy v Americe ještě neexistovali profesionální spisovatelé a chráněné autorské právo. Dickens byl v amerických časopisech vydáván, aniž jejich majitelé museli zaplatit jediný cent, a tak bylo zcela nežádoucí podporovat domácí spisovatele, kteří se většinou přízemně dožadovali honoráře. Každý americký spisovatel byl tedy nakladatelovým pokorným žadatelem. Známé nakladatelství Harper's nebylo ochotno Poeovy povídky a články vydat ani zadarmo. Zatímco Longfellow byl univerzitním profesorem a Hawthorne zastával celnický úřad v Salemu, ztrácel Poe jedno redaktorské místo za druhým. Marně se snažil v nakladatelské džungli prosadit myšlenku hodnotného literárního časopisu, který by se "povznesl nad osobní zaujatost", předsudky a zájmy nátlakových skupin, jež "visely jako noční můry nad americkou literaturou a na pokyn nejvlivnějších nakladatelů vyráběly veřejné mínění ve velkém". Zatímco se Poeovy dopisy z té doby hemžily dolarovými ciframi, jimiž chtěl přesvědčit nakladatele o finanční únosnosti a dokonce výhodnosti zamýšleného časopisu, psal Poe dál povídky a básně. 29. ledna 1845 vyšel v časopisu Evening Mirror jeho Havran (The Raven). Stal se okamžitě nejpopulárnější básní, což dokazovaly i nesčetné parodie, které se objevily po jejím uveřejnění. Vyčerpanému, pološílenému básníkovi zemřela roku 1847 žena, kterou miloval a která hluboce milovala jeho, přes těžké chvíle, jež jí připravil. Dodnes se zachovala prostinká, ale láskyplná báseň, kterou Virginie napsala Poeovi 14. února 1846 v den svatého Valenýna. První řádek začíná na písmeno E, druhý na D, třetí na G a tak dále. Až vznikl Edgar Allan Poe. Dva roky se ještě Poe lopotí po redakcích, živoří, pořádá veřejné přednášky o poezii, hrubě a zbytečně napadá své nejlepší přátele, málem se zasnubuje s dvěma ženami najednou, pije a chátrá duševně i tělesně. Okolnosti jeho smrti jsou dodnes nevyjasněné. Jisté je, že byl ve středu 3. října 1849 nalezen v bezvědomí na ulici v Baltimoru a převezen do nemocnice. 7. října zemřel. Pohřeb se konal na presbyteriánském hřbitově v Baltimoru a účastnili se ho čtyři lidé. Dva Poeovi vzdálení příbuzní, jeden bývalý spolužák a dr. Snodgrass. Neilson Poe, básníkův bratranec, objednal náhrobní kámen, ale nešťastnou náhodou se kámen rozbil dřív, než mohl být na hrob postaven. Text převzat z Altmann's Home Page. Keplík, 6. 12. 2001. |